Past Thúkydida: proč válka stará 2 500 let vrhala stín na summit Trump–Xi

V roce 2015 použil čínský prezident Xi Jinping termín „past Thúkydida“ v Seattlu před publikem, v němž byl i bývalý ministr zahraničí Henry Kissinger.

„Ve světě neexistuje žádná takzvaná Thúkýdidova past. Pokud by však velké země znovu a znovu dělaly chyby strategického přepočtu, mohly by si takové pasti vytvořit samy,“ řekl Xi před státní večeří, kterou hostil tehdejší americký prezident Barack Obama.

Stejný výraz použil znovu v roce 2024 při setkání s americkým prezidentem Joem Bidenem v Limě v Peru, na okraji 31. zasedání ekonomických vůdců APEC.

„Thúkýdidova past není historickou nevyhnutelností. Nová studená válka by se neměla vést a nelze ji vyhrát. Zadržování Číny je nerozumné, nepřijatelné a odsouzené k neúspěchu,“ řekl.

Xi tento termín zmínil potřetí během nedávné návštěvy Číny současného amerického prezidenta Donalda Trumpa.

Před Trumpem ve Velkém lidovém sále řekl Xi, že svět dosáhl nového rozcestí.

„Dokážou Čína a Spojené státy překonat ‚past Thúkydida‘ a nastolit nový model vztahů mezi velmocemi?“ tázal se.

Více než deset let Xi Jinping a přední čínští diplomaté odkazují na tento koncept, představujíce ho nikoli jako nevyhnutelný výsledek, ale jako varování před strategickým přepočtem.

„Co je tentokrát jiné, je způsob, jakým jej Xi použil,“ řekl Steve Bannon, bývalý Trumpův stratég a znalec peloponéské války.

Bannon tuto poznámku vyložil jako hrozbu namířenou na Donalda Trumpa v souvislosti s Tchaj-wanem, varující, že pokud by Spojené státy zasahovaly do toho, co Čína považuje za své vnitřní záležitosti, mohlo by to vést k ozbrojenému konfliktu.

„Je to velmi nápadné, zvlášť když jde o úvodní prohlášení,“ řekl Bannon, jak uvádí Politico.

Co je past Thúkydida?

Thúkýdidés, starověký řecký historik, popsal peloponéskou válku (431–404 př. n. l.) mezi Athénami a Spartou a přičítal její příčiny celé řadě politických, ekonomických a strategických faktorů.

Jedno z jeho nejčastěji citovaných pozorování zní:

„Co učinilo válku nevyhnutelnou, byl růst athénské moci a strach, který to vyvolalo ve Spartě.“

V pozdější době Graham Allison, professur Douglas Dillon na Harvardu, vytvořil pojem „past Thúkydida“ ve své knize Destined for War.

Odkazuje na prekérní situaci, v níž vzestupná moc ohrožuje postavení zavedené moci — situaci, která historicky často vedla k válce.

Jak Čína nadále stoupá a napadá globální vedení Spojených států, Allison uvedl, že tato myšlenka působí relevantněji než kdy dříve.

Ve článku pro Financial Times v roce 2012 Allison napsal, že „definující otázka ohledně globálního řádu v následujících desetiletích bude: dokážou Čína a USA uniknout Thúkýdidově pasti?“

Allison svou myšlenku „pasti“ rozvedl v knize z roku 2017 Destined for War: Can America and China Escape Thucydides’s Trap?, v níž tvrdil, že obě země jsou „na kolizním kurzu k válce — pokud obě strany nepodniknou obtížná a bolestivá opatření, aby jí zabránily.“

Aby svou teorii doložil, profesor Allison identifikoval 16 případů v dějinách, kdy vzestupná moc ohrožovala vládnoucí moc.

Podle jeho součtu, který je subjektivní, 12 z těchto 16 rivalit skončilo konfliktem.

Pozorovatelé si všimli, že Xi termín používá už léta, ale nasazení této klasické reference během Trumpovy návštěvy mohlo naznačovat jeho postoj k Tchaj-wanu.

Xiho prohlášení o Tchaj-wanu a jeho důsledky

„Otázka Tchaj-wanu je nejdůležitější záležitostí čínsko-amerických vztahů,“ řekl Xi o samosprávném ostrově, který si Čína nárokuje jako svůj.

„Pokud by se s ní špatně naložilo, obě země by se mohly srazit nebo dokonce dostat do konfliktu, čímž by byly celé čínsko-americké vztahy přišpendleny do vysoce nebezpečné situace,“ dodal.

„Pokud s ní bude náležitě naloženo, bilaterální vztahy si budou užívat obecné stability. Jinak budou mezi oběma zeměmi střety a dokonce i konflikty, které postaví celý vztah do velkého nebezpečí,“ uvedlo čínské prohlášení.

Wen‑Ti Sung, externí spolupracovník Global China Hub think‑tanku Atlantic Council, řekl, že Xiho tón byl „překvapivě pevný pro summitovou diplomacii“.

To mělo podle něj Trumpovi signalizovat, že „otázka Tchaj-wanu zůstává nejčervenější z červených čar“ pro Peking.

Xiho sdělení bylo „vyřešte Tchaj-wan správně a budeme přátelé; udělejte to špatně a možná se staneme nepřáteli, ani nebudete vědět, jak se to stalo,“ uvedl Sung v analýze pro The Guardian.

V Xiho verzi analogie je odvážná Čína Athénami vůči americké Spartě.

Žádná z rolí není obzvlášť atraktivní: Athény válku prohrály, přišly o říši a většinu svého vlivu. Sparta vyhrála, ale její dominance mezi řeckými městskými státy také postupně slábla po několika desetiletích.

Mezi řádky

Při státním banketu později toho večera si čínský prezident Xi Jinping zvolil smířlivější tón a trval na tom, že Spojené státy a Čína dokážou zvládnout to, co mnozí považují za čím dál nevyhnutelnější strategické tření.

„Dosažení velkého oživení čínského národa a znovuobnovení velikosti Ameriky mohou jít ruku v ruce … a přispět k blahobytu celého světa,“ řekl Xi.

Na sociálních sítích americký prezident Donald Trump reagoval, že Xi „velmi elegantně naznačil, že Spojené státy možná patří mezi upadající národy“.

Samozřejmě, dodal Trump, to nebylo myšleno jako odkaz na USA za jeho vlády.

Nejistotu dále podpořil v pátek, když se zdráhal přímo odpovědět, zda by Spojené státy bránily Tchaj‑wan v případě čínského útoku.

„Tu otázku mi dnes položili,“ řekl Trump novinářům na palubě Air Force One během návratu do USA po dvoudenním summitu v Pekingu.

„Tu otázku mi dnes položil prezident Xi. Řekl jsem, že o tom nemluvím,“ uvedl prezident.

Trumpovy poznámky přišly poté, co reportér zeptal, zda by USA obhajovaly Tchaj‑wan, pokud by na ostrov zahájila vojenskou akci Čína.

„Nechci to říkat,“ odpověděl Trump.

„Je tu jen jedna osoba, která to ví. Víte, kdo to je? Já. Jsem tou jedinou osobou,“ řekl a dodal, že mu Xi stejnou otázku položil už dříve během dne.

Zápis z jednání Bílého domu zveřejněný později také nezmiňoval tuto zemi.

Proč otázka Tchaj-wanu mohla zůstat nezodpovězena

Před tímto týdenním summitem mezi čínským a americkým prezidentem byl Tchaj‑wan z širokého pohledu vnímán jako nervózní pozorovatel zachycený mezi dvěma největšími mocnostmi světa.

Analytici naznačovali, že Taipei se obávalo, že nepředvídatelná a transakční povaha Donalda Trumpa by ho mohla přimět přehodnotit dlouhodobou podporu Washingtonu samosprávnému ostrovnímu demokracii.

Komentátoři spekulovali, že prezidentova potřeba podpory Pekingu při ukončení probíhající války s Íránem by mohla otevřít cestu k nějaké formě „velké dohody“, v níž by Washington mohl učinit ústupky ve své podpoře Tchaj‑wanu.

Ale tón Xiho poznámek naznačoval, že čínský vůdce „možná nechce zařadit Tchaj‑wan do tohoto rámce,“ uvedl Alexander Huang, předseda tchajwanského think‑tanku Council on Strategic and Wargaming Studies, jak píše The Guardian.

„Xi otevřeně nežádal Trumpa, aby na Tchaj‑wan něco řekl nebo se k něčemu zavázal. Věří totiž, že otázka Tchaj‑wanu by měla být řešena výhradně mezi [Taipei a Pekingem]. Otevřeně žádat Trumpa o konkrétní slova nebo kroky by vytvořilo dojem, že Tchaj‑wan je vyjednávacím artiklem,“ řekl Huang.

Odborníci rovněž uvedli, že Trumpovo rozhodnutí neposkytnout obsáhlou odpověď ohledně Tchaj‑wanu bylo podle nich přizpůsobením se atmosféře po Xiho přísném výroku.

Thúkýdidova past znovu v debatě o globální mocenské soutěži

Xi Jinping není jediným lídrem, který odvolává Thúkýdida při výzvě vůči americké hegemonii.

Ve velmi oceňovaném projevu proneseném na výročním zasedání Světového ekonomického fóra v lednu kanadský premiér Mark Carney také začal odkazem na Thúkýdida, citujíc slavné aforismus řeckého historika: „silní dělají, co můžou, a slabí trpí, co musí.“

Carneyho projev byl formulován jako výzva pro střední mocnosti, aby se postavily proti administrativě Donalda Trumpa, která podle něj rozkládá pravidly řízený mezinárodní řád.

Ryan Swan, odborník na vztahy Číny a USA v Bonn International Centre for Conflict Studies v Německu, vnímá opakované používání tohoto konceptu Xi jako součást širší diplomatické snahy Pekingu představit se jako „odpovědná velmoc“ schopná koexistovat mírově se Spojenými státy.

Od nástupu do úřadu v roce 2012 Xi usiluje o to, aby Spojené státy Čínu považovaly za rovného partnera a zdržely se odporu vůči Pekingem chápané sféře vlivu — uznání, které čínští představitelé věří, že by pomohlo vytvořit stabilnější soužití mezi oběma mocnostmi.

„Čína vnímá Thúkýdidovu past nikoli jako prediktivní model, jak se jí občas užívá na západě, ale jako hrozbu, které je třeba se vyvarovat,“ řekl Swan v reportáži The New York Times.